Dočteno

http://www.skandinavskydum.cz/roy-jacobsen-zazracne-dite

Knihu mám doma nejmíň 14 dní, ale poslední dny byly sec mazec abraka dabraka a ne a ne se k ní dostat. Abych náhodou nebyla nařčena z toho, že si hraju na intelektuálku, protože to vážně nejsem, tak jen napíšu, že kniha se čte skvěle. Zbytek viz odkaz nahoře.
Včera jsem četla a četla, až byly dvě ráno .Ke konci knihy se mi chtělo trochu brečet, ale zvládla jsem to :-)) Komu je záhadou, jak můžu ve dvě ráno číst, tak je to tím, že jedu na  japonský režim.
30 minut spánku v poledne.

 Borek dnes zůstal doma. Má vymknutý kotník.
 Je tichý společník.Chvíli si prohlíží knihu, pak rozbaluje balíky, které jsem ještě nestihla rozbalit, pak hup do houpacího křesla  a pak zas něco šotkuje s Rozálií (naše morče) .Trochu mi připomíná sestru hlavního hrdiny knihy. První čtyři roky jsem ho pořád zkoumala, co s ním vlastně je. Mírné náznaky autismu. To narovnávání věcí do řad a komínků. U večerního čtení po třetí větě odcházel někam úplně jinam, jako bych tam nebyla, do svého světa. Dlouho jsme na něj museli mluvit v jednoduchých větách. Jakmile věta obsahovala víc než 5 slov, přestával rozumět.V šesti letech mi bylo jasné, že ho do školy nedáme. Celý rok odkladu jsem s ním dřela abecedu. Možná jsem matka bohémka  a spoustu věcí neřeším, ale za ten rok i ten následující, bych si zasloužila metál.
Borek pořád žije tak trochu ve svém světě a když dorazí kamarádi toho staršího, ptají se, jestli náhodou není krapet blázen.
Ale má samé jedničky. Do školy se těší. Je oblíbený. Šťastný. Já taky.

 Borek se mě zrovna ptá, co to je za legrační křeslo, co vypadá jako sportovní rukavice.
A já se ptám Vás.
Je to  zahřívací otázka, než vyhlásím kvíz.