Úplně průhledná

 Po měsíci používání instagramu (aplikace v iPhonu, která má mimo jiné krásné filtry) jsem zjistila zásadní informaci. Budete se smát.
Hanele s Jakubem mne sem tam upozornili na to, že instagram není přednostně aplikace na focení s hezkými filtry, ale že je možnost sledovat fotografie od druhých lidí. Jen mi zapomněli říct, že AUTOMATICKY cokoliv vyfotím přes Instagram, je okamžitě veřejně dostupné.
Myslela jsem, že to funguje na principu FB.Vložím fotky, které chci, aby někdo viděl. A taky, že se nejdřív někoho zeptám a pak sleduju. O ono ne. Už se nikdo na nic neptá a kouká, co fotím.
A teď si to představte. Fotíte si věci s vědomím, že nikdo jiný fotky nevidí.
Víte , co mě v první chvíli napadlo? Jestli jsem fotila pěnu ve vaně a potápějící se sprchovou hadici přes instagram a nebo bez něj.
Můj život byl měsíc úplně průhledný.
Bylo by skvělé, kdyby všem chyběla tato informace. Fotili by bez toho, aniž by mysleli na to, jak se fotka bude líbit druhým. Bez toho, aniž by se fotkou snažili udělat dojem. Lidé narcis by měli 150 fotek jen svých. Zamilovaní by zvěčňovali svoji drahou polovinu . Tak moc by to vypovídalo o nich samotných.
Co vypovídá o mně focení v nevědomosti?

 Že vaření je pro mne už jen víkendová záležitost a začíná mne znovu bavit.Tak, že si to i vyfotím.

 Chci psa, ale pes a astma syna není úplně dobrá kombinace.Tak aspoň na návštěvě pomazlit. Hrozně se mi líbil, i když štěkal jak pominutý.

 Přišlo mi legrační, že kam se hnu, stojí tam hrnek kávy. Moje droga.

 Tohle nevím, proč jsem fotila. Asi jsem si chtěla zvěčnit svůj věčný nepořádek na stole. Ale je to zbytečné, protože ten tam zůstane, co budu živa, tak proč to zaznamenávat. Líbily se mi dohromady papíry, krabičky, tubus a zelený igelit z Londýna.

 Kamarád Indoš na Silvestra. Polykač nožů. Hezká čepice a červený knoflík, který si sám na čepici přišil.

Kamarád Mucha (on se tak opravdu jmenuje)   se  usmívá, protože s Indošem o půlnoci vylezli na střechu hospody, která sousedí s naším domem. Chtěli vidět lépe ohňostroj. Zajímavá pointa je v tom, že neměli žebřík, ale můj muž jeden 10 metrový našel hned vedle pohozený v břízkách, tak ho jen přistrčili k fasádě a lezli. Jako malí kluci:-))

Fotím si věci, které jsou důležité pro mě. Taky fotím někdy proto, aby někdo druhý viděl to, co já. Ale jen konkrétní osoba. Ne celý svět.

Dnes opět nic o designu. Design dělám celý den v práci a jen málokdy můžu zveřejnit to, na čem pracuju.
Pošlu Vám pár fotek z Prahy na blog, jo? Zítra odjezd.