Dnešní lidovky

Pokud to ještě stihnete, doporučuju páteční Lidovky s přílohou. Výborné články . Počínaje rozhovorem s Olgou Špátovou, konče Sluneční školou v Himaláji.
Podtrháno, vytrhnuto. Založeno v notesu.

Dvě tajné knihy

Pět minut před zavřením pošty jsem si vyzvedla objednanou knihu. Ech. Já se těším.
Dnes v poledne do Prahy - večer Brandýs nad Labem - pátek ráno Praha - zastávka Pardubice - Havířov.

Oběma klukům začaly zápasy a soustředění, takže pochybuji, že jim budu chybět.

Včera večer jsem s Davidem a jeho kamarádem Mikulášem seděla půl hodiny na parkovišti a rozebírali jsme  knížku, kterou má M. rozečtenou ( Hanele - fakt hustý:-)) Téma byl sex . Ještě teď se usmívám.
D. si vzpomněl, že jeho spolužák nejmenovanou knihu zařadil do seznamu přečtených knih. Obvykle prý četl knihu dva měsíce, ale tuto měl za 4 dny zhltnutou.
Asi si jí taky přečtu, aby jsem byla v obraze:-)

Dočteno

Kniha ,,O čem mluvím, když mluvím o běhání"  je čtení na jeden večer.
Dočetla jsem až včera, protože v noci s Rijou děláme keramiku. Tři týdny před Kunštáckými trhy je přesně ten čas, kdy je poslední šance něco vyrobit. Zbývající dva týdny se už jen pálí v peci.

Poslední dva dny jsem si pokaždé při ranním běhu vzpomněla na nějaký úsek z knihy.
Hned v úvodu se píše, že kniha je určená pro tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce (a není jich málo), pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem a nakonec, jak se stát běžcem na dlouhou trať.

Skalní příznivec nejsem, ale zajímalo mě, co je to za muže, co vymyslí příběh, který se odvíjí na základě zvráceného proroctví. (Kafka na pobřeží) a nebo bestseller Norské dřevo. A jste v šoku. V knize sám sebe vykresluje jako typického Japonce, dříče s velkou disciplínou. Ráno hodinu běhá, 4 hodiny píše, odpolední relax, večer jde brzo spát, aby mohl druhý den zase psát. Je jako mašina na psaní i na běhání. Po této knize bych se skalním fanouškem nestala, protože po literární stránce je velmi slabá. Přesto bych jí ráda doporučila a to hlavně třetí skupině , tedy běžcům. Začátečníkům  i těm, co už mají za sebou maraton.

Murakami velmi dobře popisuje krizi , kterou někteří mají na 35 km a jiní  (jako třeba já:-) už na 5 km. Během čtení si člověk uvědomí, že spoustu důvodů, proč ten den neběžel, vlastně pádnými důvody nebyly.

Včera bych za obvyklé situace běžet nešla. Drobně mrholilo a nevypadalo, že by se chtělo vyčasit.
Ale když ten děda Murakami běhá taky v dešti a má o 20 let více, tak přece nebudu takový posera!
Ono je konec konců   mnohem příjemnější, když Vám kape z nosu dešťová voda, než vlastní pot( toto léto i v ranních hodinách bylo zvlášť pekelné).

Hledače receptu, jak být úspěšný spisovatel, kniha asi taky trochu zklame. Jedinou radu, kterou najdete je, že je třeba psaní věnovat každý den. Tato rada mi spíš připadá, jako recept na to, jak vydat každý rok jednu knihu, než jak být úspěšný. Ale na jednu pasáž pořád myslím. Vypráví o tom, jak si jako třicetiletý otevřel bar.Všichni jeho přátelé ho od toho odrazovali. Prý není na vedení baru stavěný. (obvykle naši nejbližší jasně vědí, co bychom měli dělat a co ne:-).Po třech letech, kdy se mu po nocích podařilo napsat knihu, kterou mu vydali,  rozhodl se bar zavřít. To zase přátelé radili, že je to škoda, když má  bar tak dobře zavedený...Přesto bar zavřel a rozhodl se rok věnovat psaní.
Napsat knihu nebo běhat každý den má určitou souvislost.U obou činností se můžeme vymlouvat, že nemáme čas nebo sílu. Ale jde jen o jedno. Jestli to opravdu chceme dělat.

Kniha byla kritiky přijata velmi špatně. (asi to bude tím, že málo kritiků běhá:-)

Při ranním běhu

Se sluchátky na uších je nebezpečné běhat. Po 500 metrech svižného tempa Abby jsem pak další kilometr musela srovnávat dech:-)

Na cestě 2.

(Znojmo)

Je to více než rok, co mi došlo , že život je příliš hezký na to, než aby jsem pořád pracovala. Určitě k tomu přispěl i moment, kdy jsem byla hospitalizovaná v Praze s podezřením na nádor v hlavě. I když mě práce nesmírně baví, baví mě i jiné věci. Třeba ty nechutně konzumní věci jako je Apple.

Co mě ale baví nejvíc, jsou světy, kterým vůbec nerozumím.

Většinu cesty jsme si s M.povídali o letadlech. Co která klapka dělá, o eliptických křídlech, létání.

M . se rozhodl, že vyvine letadlo, které bude v něčem výjimečné .

Už pro něj pracuju více než rok a nikdy se o letadlech nezmínil.

 Nakonec jsme se domluvili, že já mu ukážu dům v Mikulově , který by měl rozhodně vidět a on mi ukáže svoje letadla. (mají moc hezké stránky a fotky letadel)

Trasa dne byla šílená: Havířov-  Pardubice - Znojmo- Mikulov- Šumperk  - Havířov. ( a to jsme stihli ještě oběd i večeři)

Zásada je. Nikdy se nedívat řidiči na tachometr, protože při letmém pohledu se mi zdálo, že se blížíme rychlosti UL letadlu. Byla jsem pevně rozhodnutá , že se na letadla jen podívám. Který blázen by lezl do letadla, které se teprve vyvíjí?! Ale když jsem stála v hangáru, bylo mi jasné, že poletím. Nikdo mě nemusel přemlouvat.

Když se křídlo naklánělo v zatáčkách téměř kolmo k zemi, nebo když  z ničeho nic jsme ,,upadli,, o několik metrů níž, necítila jsem strach, ale zvláštně radostný pocit v břiše.

(Mikulov)

(hangár a výroba letadla)

(kontrola před vzlétnutím)

(ocas)

(foto z jejich stránek)

Hej, já letím:-)

Překvapení dne.Naposledy jsem letěla ve třetí třídě.
Letět nad krajinou je nádhera!!!

Nakonec se ukázalo, že pan M. nejen opravuje staré nemovitosti, ale že se dal na výrobu letadel.Letím ve třetím prototypu, který se stále testuje.Má krásný tvar a lítá skvěle.

Na cestě

Včera jsem si na rychlo vyřídila průkazku do knihovny. Jsem překvapená , kolik knižních novinek tam mají. Milé bylo zjištění, že tam pracuje kamarádka, která chodila k nám do mateřského centra.

(To mi jen připomíná, že ke konci září je uzávěrka grantu, který vypisuje Ministerstvo práce sociálních věcí.My se na to vrháme příští týden.)

Půjčila jsem si Murakamiho  ,,O čem mluvím , když mluvím o běhání.'' a Vámi doporučenou knihu Tajemství karet.

David chodí do knihovny už dva roky .Nedávno zahlásil, že je pravidelný sponzor neziskového sektoru, díky pravidelnému  placení upomínek.Musela jsem se zasmát, i když to bylo nevýchovné.

 D. si půjčuje děsný braky, jako třeba ,, Když pes zavyje ze záhrobí'', ale pořád si říkám, že lepší něco než nic.
Už jsem dávno vzdala podstrkováni Verneovek.

Za chvíli pŕesedám z vlaku do auta směr Znojmo . Posledně jsme se s klientem nabourali , protože nedal přednost .Je to takový roztržitý milionář.
Ale velmi pokorný a vzdělaný člověk.Dnes tedy jen jedno přání, hlavně ať dojedeme živí a zdraví.

Spolu v dílně

Dívka s pomeranči

  Včera jsem dočetla Dívku s pomeranči. Koupili jsme ji stejný den , jako bílou myš a hned večer jsem jí dětem začala číst.(na doporučení Maaristána)
Borek naštěstí hned u třetí strany usnul.
Je to kniha určená pro děti od 15 let až do 99, jak s oblibou píše Kosmas.

Komu někdo blízký zemřel v dětství, jen stěží při čtení udrží emoce na uzdě.
Kniha je  od začátku napínavá nejen tím, že se toužíte rychle dozvědět, jakou otázku klade otec synovi, ale taky , kdo je záhadná dívka s pomeranči, kterou kdysi uviděl a už se nikdy nezbavil touhy  spatřit jí znova.

Mimo jiné mu v dopise vypráví příběh, který sám prožil, který ovlivnil nejen jeho samotného, ale vlastně i Georga. Je to příběh dívky s pomeranči. Krásné slečny, která se v mládí jeho otci připletla do cesty osudu. První setkání bylo spojené s pomeranči, a na tomto ovoci nakonec mladík zahájil své zoufalé hledání po dívce, která ho očarovala na první pohled. Vznikl tak nejen milostný příběh spojený s řešením záhady dívčiny totožnosti, ale především příběh o cestě za svým snem, o odhodlání překonat sebe samého a dosáhnou svých tužeb. 
(www.knihovnice.cz)

Bydlím s architektem

Včera jsem narazila na starší článek od Hany  Doležalové ,,Bydlím s architektem" v časopise Marianne bydlení .Je to rozhovor se třemi manželkami známých architektů. Tady je 1. díl

Zkopírovala jsem ještě rozhovor se ženou architekta Ladislava Lábuse.

Docela mě potěšilo, že i on žije v něčem, co je na hony vzdáleném tomu, co navrhuje.

Život totiž není jen o architektuře, ale i kompromisu, který děláme , aby i partner se cítil doma příjemně.

Dorota,
manželka architekta Ladislava Lábuse
Manželé Lábusovi bydlí v nájemním bytě  4 + 1 na pražských Vinohradech. V bytě s vysokými stropy a dřevěným táflováním, který tady kdysi zařídili Dorotini rodiče. „My s mužem máme tři dcery a já sama jsem také ze tří dětí, a ačkoli má byt sto čtyřicet  metrů, vždycky nás v něm bylo dost.“

Staré věci mi vyhovují
V době, kdy se sem za svou ženou Ladislav Lábus přistěhoval, už bylo dost těžké, aby do léty prověřeného a obydleného prostoru jako architekt nějak vstupoval. Na začátku devadesátých let tu však k bydlení pro sedmičlennou rodinu přibyl ještě pomyslný ateliér: „Ladislav začínal budovat svou kancelář tady na obrovském starém psacím stole pořízeném v bazaru pod Libeňským mostem, o který se dalo opřít prkno. Dělával v noci, takže jsme měli spaní vyřešené tak, aby se dalo odclonit a aby bylo možné v jedné místnosti spát i pracovat zároveň,“ vypráví Dora.

Nikdy však rodina nebyla podle Doroty v bezprostřední nouzi. „Možná proto byly naše pokusy o vlastní bydlení vlažné, a tudíž neúspěšné. Asi nepatříme k těm šikovným a schopným, takže jsme si vlastní byt nesehnali, ani jsme nic nepostavili. Tenhle způsob života nám ale dává možnost netrápit se tím. Naši vrstevníci si domy stavěli vlastnoručně a trávili tím spoustu času. Náš byt sice není zařízený v žádném duchu, je to pel-mel z toho, co se kde sneslo, ale najdete tu vedle sebe malovanou skříň po tetě, knihovnu, kterou táta vyrobil z prken a ze starých kusů nábytku, svatební nábytek po babičce, podhled pod stropem vytvořený z táflovaných dveří, které chtěli sousedi vyhodit, palandu z lešení i tu, kterou nám dětem svého času vyrobil z kmene stromu můj otec. Na ní později spaly i naše holky.“

Podle Dory je to interiér sice nevšední, ale jí jako archivářce nevadí. „Staré věci mi vyhovují, a i můj muž zrovna nedávno vybavil zbrusu nový minimalistický interiér starým bytelným nábytkem.“

Jediná věc, kterou Ladislav navrhl do jejich bytu, byla kuchyň, a to proto, že se ta stará rozpadla. Takže teď mají Lábusovi moderní linku, která je ale pořád doplněná kredencí po babičce. Když chtěli nedávno vyměnit staré židle po dědovi, protože z nich už lezla sláma, ukázalo se, jak je vybírání nového nábytku s architektem těžké. „Nenašli jsme jedinou židli, která by dokázala vyhovět Láďovým nárokům. Nakonec to dopadlo tak, že ty staré můj táta sentimentálně opravil a zůstaly na svém místě.“

Skauti přežijí všechno
Univerzální recept na spokojené vícegenerační soužití Dora Lábusová nemá, to jejich prý funguje po skautsku. „Moji rodiče byli skauti, já jsem skaut a všechny naše holky prošly skautským oddílem. Jsou naučené postarat se o sebe, starší automaticky pečují o mladší. Nejsou individualistické ani náročné a jsou zvyklé na týmovou práci. Naučily se brát ohled na ostatní a komunikovat. Každý u nás doma například ví, kdy má vstávat. Když se totiž opozdí, má smůlu, protože v koupelně už je obsazeno. Také se u nás vždycky dělaly společné večeře  a dodnes tenhle zvyk pořád dodržujeme.“

Dorota Lábusová
říká, že ačkoli její muž definuje prostor kdekomu, on sám si ten svůj vlastní až tak přesně vymezit nechce: „Asi podvědomě tuší, že by si nás do své promyšlené minimalistické vily ani nemohl vzít s sebou. Já si totiž život v takovém domě příliš nedovedu představit a nevím, jestli bych čistý interiér nezačala zaplňovat po svém.“

Obtisky

Obtisk jsou naše děti.Nikdy se mi nepodaří obtisknout květinu do hlíny úplně přesně .
Ale z obrysů ( a rysů) je zřejmé, že patří k sobě.

Pracovně do Znojma

V sobotu se jedu podívat na Althánský palác 

Předevčírem jsem měla sen o tom, jak jsem v  paláci. Procházela jsem jednotlivými pokoji . Vypadly úplně jinak, než je vidět na fotkách. Občas jsem natrefila na nějakou restaurátorku, mluvily jsme o nábytku velmi zasvěceně( přitom horko těžko rozeznám barokní nábytek od rokoka, či renesance).

Ve snu jsme většinou velmi chytří. A nejen to. Máme výjimečné schopnosti, jako třeba  létat, přesunovat se v čase , zneškodnit únosce letadla ( ano, to se mi zdálo už dvakrát)....Je to zábavné.
Horší je, když v reálném životě máme stejný pocit, že všemu rozumíme. Tím ztrácíme schopnost pro diskusi a naslouchání. Jsme netrpěliví. Zlobí nás jiný názor, místo abychom se radovali z různosti toho druhého.
Líbí se mi život právě v té různosti a neschopnosti úplně všemu porozumět. Nesnáším dogmatismus ať v církevním nebo sekulárním prostředí.
...................................................................................................................................................................


Před 14 dny jsme seděli s mým klientem na koberci v jeho garsonce. Musím se přiznat , že ze začátku, když jsem pro něho začala pracovat, mi trochu lezl na nervy. Volal o víkendu a klidně v jedenáct v noci osmkrát, dokud jsem to nezvedla. 18 letý pošuk.
Byl tak jiný! Přesto jsem z nepochopitelného důvodu cítila časem náklonnost.

Na koberci jsme mluvili o jeho rodině, mámě, závislosti, prohrách....a v tu chvíli jsem tak moc ho chtěla obejmout , být mu sestrou, matkou čímkoliv, jen aby věděl, že není na to sám. Říct mu , že nic není definitivní a že má ještě spoustu příležitostí obrátit život jiným směrem.

Hodně štěstí  M.!

V ateliéru s iPadem

Televizi jsem neviděla ani nepamatuju. Šípa mám ráda. Víc než Krause.
Díky tomu, že mi David stáhl aplikaci na internetové vysílání , sjela jsem tři díly během glazování.

Magic mouse

K našemu morčeti přibyla jedna bílá myš. Klidně jí nechám běhat po stole.
Určitě jste si všimli, že kromě bezdrátového připojení , má na sobě ještě jednu zvláštnost a to, že nemá na sobě klasický roll.
Každý, kdo zkusil používat mojí starou myš, nechápal, jak můžu s prokluzující myší pracovat.
Včera jsme dostali s Davidem rozchod na hodinu v Karolině. Muž si šel koupit kalhoty, my zaparkovali do Q- store ( prodejna Applu). U Applu se můžete rozhodovat ze tří myší. Bezdrátová Magic Mouse, která částečně funguje dotekově (je to slast největší dotekově rolovat, procházet se okny), klasická myš a Magic Trackpad .
K myši jsem ještě koupila novou klávesnici. Bezdrátová nemá numerickou část vpravo, což by mě při kótování asi po hodině zabilo.
Večer jsme hned odzkoušeli, co všechno ta malá potvůrka umí.
Bylo lehké mě nadchnout. Vlastně už to, že neprokluzuje, je citlivá a dvojím dotekem  přeskakuju v programech, mi úplně stačí ke štěstí.

Alice dnes taky zářila. Objevila v čem je zakopaný pec se světlem v 3D a na závěr pracovní doby  jí ještě dovezli katalogy kování. Prohlížela si je s tak šťastným výrazem, jako by měla nějaký objednávkový katalog na oblečení a mohla i vybrat, co chtěla. Fakt nekecám. Naprosto blažený výraz z toho, kolik různých kování může navrhnout do nábytku.
Mám to i natočené:-)
Jsem tak ráda, že jí mám.

V počítači nebo tužkou?

Dělám třetí verzi závěsného baru s tajnou schránkou.Vymyšlené jsem to měla za 5 minut, nakreslené za 10 minut, ale v počítači mi 3D trvalo skoro hodinu . Dělám totiž ve SketchUp poprvé v životě. Než se člověk zorientuje, co který nástroj dělá, chvíli to trvá. Za tu hodinu jsem zjistila funkci sotva třetiny nástrojů.

Stejně je kreslení tužkou nejlepší. 

Kromě SketchUpu jsem si stáhla 30 denní free verzi Photoshopu.

Jaká slast! Stejně úžasný pocit, jako  když se vrátíte z dovolené domů do známého prostředí.

Jen nevím, co budu dělat za 22 dní.

Ještě se vrátím k Davidovu  skautskému táboru. Vrátilo se nám rozumné, slušné, ochotné dítě , vděčné za všechno. (Kde děláme ve výchově chybu?) O táboru vypráví s takovým nadšením, přitom pro mě by to byla noční můra. (denně nosit deseti litrové kanystry vody do prudkého kopce, být bez studené pitné vody atd).

Dnes mi David stáhl pár věcí do iPadu ( mami, takhle ty GB nikdy nezaplníš). Kromě jiného noviny DNES. 

Při té příležitosti jsem mu povyprávěla o  Pussy Riot ( o Putinovi), o Dopravním podniku a neuvěřitelném toku peněz....my si totiž někdy myslíme, že děti to nezajímá, ale to je omyl. Jsou jako houby. Chtějí si povídat o čemkoliv.

Zpátky

Poprvé byl David na čtrnáctidenním táboře. Týden byl pro mě fajn oddych, po týdnu jsem počítala dny.

Tábor byl bez elektřiny, spojení, mytí pouze v řece a strava střídmá tak, že zhubl 3kg. Zvládala bych to určitě mnohem lépe, kdyby jsem mohla občas zavolat. Po 10 dnech mi přišel pidi dopis o tom, že má horečku a je mu hrozně zle. Kdyby zrovna v ten den nebyla na táboře kamarádka a nevolala, že David už je ok, tak šíleně plaším.

Navzdory tomu, že mu 3x vyházeli celý stan pro extrémní nepořádek, neustále dělal dřepy za zapomenuté věci a na dvoudenním výletě museli ujít 58 km i s báglem , byl z tábora nadšen.

Druhý dopis už zněl lépe. (celý ho za něj napsala Magda, on jen diktoval:-)

Štastný v posteli u mě v pracovně. Mami, na tohle jsem se těšil. 

One step

Je to jedna z mých nejoblíbenějších od Arethy Franklin.
Nevím jak Vám, ale mě se zdá remix docela zdařilý.


Pro zastánce klasiky je originál zde:

I'm only one step ahead of heartbreak
one step ahead of misery
one step is all I have to take
backwards, to be the same old fool for you
I used to be
I'm only one step ahead of your arms
one kiss away from your sweet lips
I know I can't afford to stop for one moment
Cos I'm just out of reach of your fingertips
Your warm breath on my shoulder
Keeps reminding me
That it's too soon to forget you
It's too late to be free, can't you see?
I'm only one step ahead of your love
I try and yet I can't take two
Seems like I'll have to take that one step backwards
Cos one step ahead is a step too far away from you.
Cos one step ahead is a step too far away from you.
Just one step ahead is a step too far away from you.

Kružnice podle špagátu

Celý den jsme se s Alicí smály a trochu u toho pracovaly.

Postel do malého prostoru

  Po šíleně dlouhé době jsem se podívala na odkazy , které mám vpravo na blogu.
  Pročetla jsem zpětně Zase ta Lucie, na The Selby pořád krásné, neučasané, zabydlené interiéry a u TOTOTU přibyl nový prototyp postele.

 Mrkněte se na   VIDEO .

 a na další jeho PROTOTYPY

Nezapomeňte si něco večer přečíst

Dobrou noc

RETRO NANOVO

NANOVO

Ještě pořád tam je. 

Jako malá jsem si v tomto křesle hodně hrála.

Byla to kabina auta nebo vesmírné družice. Stačilo jen polštáře vyklopit jako střechu a podepřít podsedákem. Brácha seděl ve vedlejším křesle a bočním okýnkem předával pokyny.

Když vidím křeslo, vidím tátu, jak si kouří těch svých 40 cigaret denně. Škoda, že jsou Vánoce tak daleko, křeslo  by bylo první na seznamu přání.

Vytlemená fotka na přání

Vendy ze mě šílela, protože jsem byla při focení totálně vytuhlá. Až když mi řekla, ať jí vysvětlím celý systém stolu, tak to najednou šlo.

Ještě musím sehnat nějaký hezký průhledný kabel.

Dostala jsem zadání  navrhnout ke stolu židli . Trochu se s tím trápím, protože nic z toho mi nepřijde pohodlné k sezení. Místo toho jsem k tomu navrhla knihovnu.

Vzkaz v diáři: ,,Soňo, navrhuj to, co máš!"

Vážení

Už týden bez děti.

Makám na všem možném.Taky občas sednu za kruh . Víte o tom, že se každá koule váží ?
Džbán...700 gr
Hrnek....210 gr
Miska....300 gr

Dnes mám domluvenou první lekci na střílení z pistole. Někdo se mě ptal, čí fotku si vytisknu na terč.
Nikdo mě nenapadá . Ale trochu se usmívám pravdivému rčení, které jsem donedávna neznala. Na každou svini, voda se vaří. Ono to vážně funguje.

Bez nasvícení a bez retuše

Je to už po druhé, co jsme s Vendy napakovaly světla a nakonec si V. poradila jen se světlem denním.
Příště už fakt nic nebereme.
VENDY udělala spoustu krásných fotek stolu . Mám pocit, že na nich nic nemusím retušovat.
Tahle fotka je asi dvacátá. Snažila jsem se o seriózní výraz, ale vůbec mi to nešlo... A pak už se jen tlemím.

ok. teď ty vážné.

Akce Z

Včera večer jsem byla docela nalomená, jestli celé focení neodpískat.
Představa, že brzo ráno jedu ke kamarádovi, jedeme velkým autem do Ostravy, převoz stolu se sklem do Havířova, vrátit auto, vyzvednout Vendy( fotografku), nafotit, zajistit odvoz zpátky..... uuufff.A to jsem ještě nevěděla, že bude ráno lít jak z konve.
Naštěstí Vendy je ještě větší nadšenec než já a rušit to nechtěla.
Ona fotila stůl a já jí. Protože tak hezká holka se jen tak nevidí.