Dočteno

Kniha ,,O čem mluvím, když mluvím o běhání"  je čtení na jeden večer.
Dočetla jsem až včera, protože v noci s Rijou děláme keramiku. Tři týdny před Kunštáckými trhy je přesně ten čas, kdy je poslední šance něco vyrobit. Zbývající dva týdny se už jen pálí v peci.

Poslední dva dny jsem si pokaždé při ranním běhu vzpomněla na nějaký úsek z knihy.
Hned v úvodu se píše, že kniha je určená pro tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce (a není jich málo), pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem a nakonec, jak se stát běžcem na dlouhou trať.

Skalní příznivec nejsem, ale zajímalo mě, co je to za muže, co vymyslí příběh, který se odvíjí na základě zvráceného proroctví. (Kafka na pobřeží) a nebo bestseller Norské dřevo. A jste v šoku. V knize sám sebe vykresluje jako typického Japonce, dříče s velkou disciplínou. Ráno hodinu běhá, 4 hodiny píše, odpolední relax, večer jde brzo spát, aby mohl druhý den zase psát. Je jako mašina na psaní i na běhání. Po této knize bych se skalním fanouškem nestala, protože po literární stránce je velmi slabá. Přesto bych jí ráda doporučila a to hlavně třetí skupině , tedy běžcům. Začátečníkům  i těm, co už mají za sebou maraton.

Murakami velmi dobře popisuje krizi , kterou někteří mají na 35 km a jiní  (jako třeba já:-) už na 5 km. Během čtení si člověk uvědomí, že spoustu důvodů, proč ten den neběžel, vlastně pádnými důvody nebyly.

Včera bych za obvyklé situace běžet nešla. Drobně mrholilo a nevypadalo, že by se chtělo vyčasit.
Ale když ten děda Murakami běhá taky v dešti a má o 20 let více, tak přece nebudu takový posera!
Ono je konec konců   mnohem příjemnější, když Vám kape z nosu dešťová voda, než vlastní pot( toto léto i v ranních hodinách bylo zvlášť pekelné).

Hledače receptu, jak být úspěšný spisovatel, kniha asi taky trochu zklame. Jedinou radu, kterou najdete je, že je třeba psaní věnovat každý den. Tato rada mi spíš připadá, jako recept na to, jak vydat každý rok jednu knihu, než jak být úspěšný. Ale na jednu pasáž pořád myslím. Vypráví o tom, jak si jako třicetiletý otevřel bar.Všichni jeho přátelé ho od toho odrazovali. Prý není na vedení baru stavěný. (obvykle naši nejbližší jasně vědí, co bychom měli dělat a co ne:-).Po třech letech, kdy se mu po nocích podařilo napsat knihu, kterou mu vydali,  rozhodl se bar zavřít. To zase přátelé radili, že je to škoda, když má  bar tak dobře zavedený...Přesto bar zavřel a rozhodl se rok věnovat psaní.
Napsat knihu nebo běhat každý den má určitou souvislost.U obou činností se můžeme vymlouvat, že nemáme čas nebo sílu. Ale jde jen o jedno. Jestli to opravdu chceme dělat.

Kniha byla kritiky přijata velmi špatně. (asi to bude tím, že málo kritiků běhá:-)