Rozkoš

Večer jsme vyrazily se Silvou na film Rozkoš. Byly jsme dvě v sále.

Mít notes, pár vět si zapíšu. Jen v jednu chvíli jsem musela sklonit hlavu, protože bych asi pohled na scénu neunesla.

Ráno se mě Alice ptala o čem to vlastně bylo. 

O dnešní době, jak se lidi cítí. Méně slov a dialogů, ale když už někdo něco řekl, tak to stálo za to. Často pomohly jen záběry, skvělý zvuk, hudba , esemsky, záběry na tváře , všichni herci výborní.

Jana Plodková úžasná.Všechno jsem jí to uvěřila.( jo a vybrali jí hezký byt s kmeny břízy )

Recenze (pod plakátem)Vladimírovi trochu křivdí. Není to tak černobílé : ona je klaďas, co opravdu miluje a on je ten, co mu jde jen o sex... Sobec, to ano, ale i on se k ní vrací, i když by už dávno nemusel. Protože... těžko říct.

Moc se mi líbily některé záběry po vizuální stránce. Kdyby  se v tu chvíli řeklo stop a udělal se z toho plakát, pověsím si ho nad postel.

Něco se děje a do toho se rolují esemsky, které dokreslují skutečnou situaci....zvuky telefonu, jak je důvěrně všichni známe.

Jo, asi právě proto, že spoustu věcí mi bylo blízkých( myšlenky o smysluplnosti práce, povrchnosti , kompromisech) , film se mnou tak zahýbal.

Posedlost láskou, posedlost uměním, posedlost originalitou, posedlost napodobováním, posedlost úspěchem, posedlost penězi a...posedlost sám sebou. Každá posedlost nás dříve či později dovede k zániku, pokud nad ní ztratíme nadhled, pokud se jí necháme uvláčet. Jenomže jedině při tom „vláčení" - i přes všechny odřeniny a šrámy, můžeme na několik málo okamžiků dojít k nalezení jedinečné ROZKOŠE - a o co jiného v životě vlastně jde? Milena (Jana Plodková) je jako úspěšná filmová střihačka součástí specifického uměleckého prostředí. Čím déle v něm setrvává, tím silnější má pocit, že se postupně ze všeho nějak vytrácí smysl. Vše se stává banálnějším, vše se technologizuje, vše se opakuje a imituje, přičemž kopie je leckdy ceněna více, nežli originál. Milena je zamilovaná do Vladimíra (Martin Myšička), svůj vztah však žije na základě iluze, iluze vztahu, kde hlavní slovo má mobilní telefon. Ten v nás vzbuzuje pocit neustálé blízkosti a přítomnosti milované osoby. Jsme neustále k zastižení, můžeme volat, chceme být voláni, ale hlavně můžeme psát a přijímat - esemesky. Většina jejich komunikace totiž probíhá pouze přes zprávy. Fyzicky jako by Vladimír ani nebyl přítomen. K jejich vzájemnému setkání dochází relativně řídce a většinou se jedná o „sexuální vybití", ovšem z její strany vždy z lásky, v jeho případě je to komplikovanější a pro Milenu stále bolestivě nerozluštitelné. Píší si denně – přeci kdyby mu na ni nezáleželo, tak by jí přeci stále nepsal - stala se z toho pro ni past, ze které se snaží racionálně vymanit, emocionálně však stejně vždy upadá zpět. Snaží se vše ukončit, jenže stále neúspěšně.