Stokrát nic, občas zabije i mě...

...nebo aspoń sejme tak, že se klidně rozbrečím v čekárně, v autoservisu a vlastně všude, kde musím promluvit.( závidím těm, kterým je tak trapně, že by si radši vytlačili oči z důlku, než by se na veřejnosti rozbrečeli)

Ale když  nad tím večer přemýšlím, vlastně o nic nešlo.

No a co, že můžu pouštět v kufru auta lodičky, že nejede sekačka a seznam osobních a pracovních úkolů je delší než půl metru.
Výhoda tohoto rozloženého stavu byla, že mě všude měli potřebu zachránit.
V servisu na sekačky mě uklidnili, že bude jak nová, v autorizovaném servise vyměnili rozbité boční zrcátko ( byla jsem pevně přesvědčená, že se mezi ten autobus a protijedoucí vozidlo stoprocentně vejdu), dali mi typ, kudy teče voda do auta a v servise u nás v Havru  si zarezervovali hned  další den na zatmelení díry.

V čekárně u zubaře jsem byla naštěstí  jen doprovod .

Na VZP jsem dorazila s prázdným přehledem za rok 2016 ( s měsíčním zpožděním) , půl hodiny po zavírací době. Budova otevřená, jedna kancelář taky, paní mě pozvala dál, vyplnila celý formulář. Asi anděl. Doufám, že i oni mají přehled, kam tyhle papíry posílat.

Vrátila jsem  knihy ve dvou knihovnách.

Večer si Borek nutně potřeboval nalepit krabice na zeď s mojí asistencí.

Občas v noci  myslím na to, co jsem mohla udělat nebo říct jinak, snažím se najít kořen problému a dnes víc než kdy jindy cítím, že všechnu sílu mi vzala  zbytečná očekávání.

Ukázkový příklad je u matek malých dětí. Když jim muž odjede na služební cestu, ví, že jsou na to samy , všechno si tak nějak zorganizují. Hroutí se ve chvíli, když je muž doma a ony čekají, že jim pomůže. Nevyřčená očekávání vysávají víc než hromada úkolů.

                                                               mainstream jede:)