Doporučuji poslední vydání Respektu. Z velké části je věnované právě tématu vděčnosti a pozitivní psychologie.
Jsem ten druhý extrém. Několikrát za den mě zavalí pocit radosti z úplné blbosti. Nesmí se to ale přehánět. Nechci dopadnout jako Parker ze seriálu Přátele.
Prosincové číslo má navíc 55 stran literární přílohy.
8 komentářů:
Milá Soňo,
ať máme i v příštím roce co před spaním s vděčností rekapitulovat. Děkuji za to, že se s námi dělíš o své postřehy, krásné Vánoce.
To bude spíš: "Každý mrak má stříbrný okraj". Veselé Vánoce!
Tak to jsem zklamaná:)
Ale má to větší logiku.
Respekt mám a to bezpodnětový štěstí taky. Jupí. Krásný Vánoce.
Taky přeji , Petro i autorce vzkazu pod ní, krásné Vánoce.
Lucie, těším se, až se zas někdy uvidíme!
Pocit štěstí (dlouhodobého), je podle nových výzkumů jednak hodně závislý na dědičnosti, rodině, jednak na člověku samotném. Prý z 50 % rozhoduje dědičný vliv rodiny - některé rodiny se cítí šťastnější než jiné a nemohou za to. Jen z 10 % je to vlivem vnějších událostí jako je výhra v loterii, nějaké obří dědictví, nenadálé štěstí zvenku (což také může znamenat, že být bohatý vůbec neznamená větší pocit štěstí!). A ze 40 %, což je hodně velký podíl, ten pocit štěstí záleží na každém člověku, jak k tomu přistupuje, co udělá, jak na sobě pracuje, zda se rozhodně být šťastný, vděčný, anebo skuhrat. A to je fakt velký číslo. - samozřejmě se nejde rozhodnout "teď hned budu šťastný," když mám nějaké velké zranění, ukáže se, že mám nemoc apod. (krom toho zapomínáme, že prožívat odůvodněný smutek je normální a zdravé, a ne patologické nebo nežádoucí), tam pak jistě hraje roli ta "genetika štěstí."
Okomentovat