Se mnou je to horší, než jsem si myslela. Nechybí mi nic. Ani lidi. Celoživotně jsem ráda sama.
Stačí mi vědomí, že někdo je v domě.
Borek každý den dlouho spí, jde běhat podle tréninkového plánu, cvičí, oběd nebo ho i vaří, odpoledne fotbal s Ondrou na hřišti, večer s Danem fotbal na počítač. Trochu učení.
Dnes vykopal mega díru na zahradě, abychom tam přesadili ořech, který roste moc u plotu . A ono se ukázalo, že přesadit nejde. Musím rychle vymyslet, co tam zasadím, aby neměl pocit marnosti.
Letos bych ráda pěstovala rajčata. Zapadám přesně do šablony těch ex, co si najdou vztah k některým věcem až po rozchodu. Dřív jsem chodila na zahradu sporadicky, teď kutím, kam bych co zasadila.
Obdivuju ARISU, jak píše na blogu otevřeně.Mám před očima dlouhý seznam lidí, o kterých vím, že blog čtou, včetně mých klientů, příbuzných. Hodně mě to limituje. Nechci nikomu ublížit, ale asi stejně se to děje.
Taky se bojím, abych v někom nevzbuzovala závist, ale čím dál víc jsem přesvědčená, že závistiví lidé to mají geneticky dané. Prostě si nemůžou pomoct. Více či méně s tím bojují a snad i proto se s některými pořád kamarádím, protože tomu nenechávají volné otěže.
Proto jsem asi ani na blog nenapsala, že už 3 týdny mám ,,nové" auto. Poděděné po D.
Sedm let staré, ale vypadá, jako by zrovna vyjelo z výrobní linky. Celý život jsem byla zvyklá na všechno si sama vydělat a najednou mám auto jen tak.
....
D. byl na otočku v Praze odvézt dodávkou obrazy Tomáše Tichého. Tahle výstava byla organizačně, časově i finančně náročná a nakonec jsme museli ještě galerii zavřít. Je mi jasné, že se lidi potýkají se stokrát horšími věcmi, ale i tak mi je to líto.
Další výstavy musím přeorganizovat. Doufám, že na podzim proběhnou workshopy pro gymnázium, které jsme se Šárkou vymyslely.
Večer poslední díl seriálu Piknik na Hanging Rock.
14 komentářů:
Soni, tvé příspěvky se čtou jedním dechem. Díky
Taky mám ráda samotu. Čím jsem starší, tím více zjišťuji, že ať řeknu cokoliv, vždy se najde někdo, koho úrazím.
Jani, zrovna včera jsem vzpomínala na ty tvoje workshopy pro děti.
Hezky to galerii oživilo a mě nakoplo.
Soni, zavisti nastesti netrpim, mam dost jinych spatnych vlastnosti. A vetsinou mi ani nedochazi, kdyz nekdo zavidi mi. Az expost, mi to nekdo vysvetli . A k blogu a Sonicce? Myslim, ze zrajete jak vino. Nezname se, tak tafy nebu varit z vody, ale zivot nas meni.. ne zasadne, ale vam posledni 3 roky prospely.. omluva, iphon.. zdravi lenka z ovy
Milá Soni, "onu závist" lze taky převést na úroveň výzvy...."když on/ona našla sílu k tomu a onomu rozhodnutí, já to taky dokážu....":-)
Váš blog zbožňuju pro jeho normálnost, dosažitelnost, realitu. Takový ten běžný, ale velmi velmi inspirativní život, pokora. Něco podobného mám i s panem Erikem Taberym. Taková osobnost, intelektiál, v podstatě velmi vlivný influencer a taková skromnost.
Mějte krásný den.
Inu, přece jenom Vám něco malinko závidím, tu zahradu :-)
Jana řekl(a)...
Taky mám ráda samotu. Čím jsem starší, tím více zjišťuji, že ať řeknu cokoliv, vždy se najde někdo, koho úrazím.
Tak pod toto se mohu rovnu podepsat. Marie
Treba sa držať hesla :Vždy je lepšie keď Ti závidia,než by Ťa ľutovali .A držať sa ešte toho svojho šťastia zubami -nechtami.Je to guráž života a optimizmus silných.A tí slabí nech závidia.Bohužiaľ,vždy to tak bude.Ja nezávidím ja fandím :o))
Pozdravuje Marianna
Doma se mi od teď smějou, že jsem ,,intelektuálka". Ale děkuji za všechna hezká slova. Mám radost, že blog inspiruje . A svého štěstí se budu snažit držet zuby nehty, jak píše Marianna.
Já zase obdivuju vaši otevřenost v některých tématech, s jakou jednoduchostí a přitom silou píšete.
A co na ten konec říkáte?? Já teda padesát minut nedejchala.
Odjakživa jsem samotář,ale uvědomila jsem si to plne az v dospělosti.Jsem o něco starší než vy a je to se mnou čím dál "horší".Být samotářem asi není to pravé,ale nutit se ke společnosti a vyhledávání lidí mi nejde.Nebyt samotářem má své výhody,zvlášť do budoucna...
A závist,že máte "nové" auto?Tak je nechte,ať si závidí.O to v životě přece nejde,oni to,bohužel,asi nevědí.
Mějte se ve zdraví !M
Aranel, dost nás natahovali , co? Něco z reality mého internátu. Vychovatelky komunistky slušný psychický teror.Jeden kluk kvůli tomu skočil z mostu. Já jsem jen nemohla chodit ven, protože si vždycky našly nějaký důvod. Jednou zaprášené kaštany v misce, jindy špatně naleštěná skříň. Dvě moje spolužačky musely bydlet na samotce , by neměly špatný vliv na ostatní. To se psal rok 1988 a nám bylo 14 let.
Jsem s lidmi ráda, třeba na workshopu v galerii mě to vyloženě baví, ale nesmí toho být moc. A mám báječné kamarádky, s kterými je fakt zábava, ale taky nám stačí se vidět jednou za čas.
To jsme na tom stejně, nebýt ekonomická krize a že vše půjde do kopru, když se to nezačne znovu otvírat a podniky fungovat, tak já jsem spokojená (nemyslím koronavirus, to fakt ne, ten by tu být nemusel). Ale vylidněná města, sama mám práce spíš víc než obvykle a dojíždím bez zácpy na silnici, v kanclu se střídáme, tak tu bývám sama:D no idylka. Ono mě se to kecá, já můžu mít homeoffice kdy chci, nehledě na koronu, nemám malé děti a manželův syn tu bývá po týdnu a je v 5. třídě, tak to už není nic, co se nedá dát.) Naprosto chápu, že třeba žena, která vylezla po x letech z mateřské do práce a bum, vše se uzavřelo, může propadat do deprese.
Okomentovat