V dubnu uplynulo 5 let od smrti ostravského spisovatele Jana Balabána. Zemřel 23. dubna 2010. V březnovém čísle našeho bulletinu jsme publikovali text Petry Sasínové DOUFÁM, ŽE SE CÍTÍŠ LÉPE, který nyní otiskujeme i zde:
“ Když jsem četla Honzovy texty a knížky za jeho života, vždycky mě trochu rozčilovalo, že vidím za mnohými jeho literárními postavami konkrétní lidi včetně sebe. Rozptylovalo mne to a říkala jsem si, že úplně cizí člověk má z toho čtení lepší prožitek. Pamatuji si, jak mne bavily jeho hodně staré věci, za kterými byli ženy a muži, které jsem neznala. T eď mi ale v těch tex-tech ožívá především on sám. A ještě mnohem intenzivněji se to děje, když vidím jeho rukopis, špatně čitelné, až nečitelné písmo dyslektika, které se měnilo podle rozpoložení, počtu piv, míry zoufalství, naděje, zaujatosti pro text, myšlenku, která jede a on jí říká POJĎ! A jeho deníky, ve kterých se prolínají texty budoucích knih s téměř každodenními pocity a prožitky, to je teprve něco. Z nich život sálá. Nerada je otevírám, i proto, že je, myslím, nepsal pro cizí oči. Nepochybuji ale o tom, že by ho deníky po komkoliv nesmírně zajímaly a četl by je hltavě. Deníky jsem vytáhla nějaký čas po jeho smrti. Ty z dětských let a pu-berty jsou hustě prokládané výbornými kresbami (původně chtěl být ma-lířem, ale bratr mu prý vzal vítr z plachet, tak se rozhodl pro psaní). Jako děcko psal dobrodružné příběhy o chlapcích na záhadné planetě, námoř-nících, divokém západu a tak. Později přišly sarkastické texty a básničky na komunisty a blbce všeho druhu, zároveň mladické litanie plné touhy po kráse a pravdě. Psal blues o zpožděných vlacích, zoufalství bídných a osamělých, letmých setkáních s dívkami s nebeským pohledem, vzteku nad bezbožností světa a špatnými lidmi, kteří mají v rukou zbraně. A smr-ti je tam plno. „Doufám, že se cítíš lépe, teď, kdy slunce svítí na tvůj hrob. Modrý vítr už fouká do tvých vlasů. Táhne tě nahoru. Letíš dál a dál v peří modrého větru. Z šedi vykvétá láska,“ psal jako gymnazista v jednom ze svých deníků. Smrt, kterou mu podle pitevního nálezu přivodila kardiomyopatie, tedy zvětšení srdce, prostupuje jeho veškerým psaním jako touha po životě a po Bohu. Našla jsem v deníku z února 2010 Motlitbu k narozeninám. Je dlouhá a děkovná. „Děkuji, že jsem se narodil, že mě přijali, že jsem mohl vy-růst v rodině, kterou jsem miloval. Děkuji za mládí a za bolest, kterou jsem teh-dy prožil… Děkuji za spravedlnost i nespravedlnost, že jsem byl bit… Děkuji za to, že mohu být u TOHO už 49 let…,“ psal si 29. ledna 2010 k narozeni-nám. Asi dva měsíce před náhlou smrtí napsal: „Tohle píšu zoufalý a opilý… Cítím se blízko smrti. V padesáti letech se dá umřít, já se toho nebojím. Ale chtěl bych tady ještě být, něco vidět, něco napsat! Ale možná, že mě tu už není potřeba, že nic dobrého životu nepřidám, že mi říká Get out!“ Mezitím psal o psím útulku, kterým začíná i končí jeho poslední román Zeptej se táty. Několik dnů poté ho oslovilo kázání ve vítkovickém kostele svatého Pavla o marnotratném synovi. Vrátit se k otci svému? „Kam se mám k němu vrátit? Kde přebývá? Jaká je adresa? Kde je dům milosti? Půjdu do domu otce svého, do dobrotivého kraje spravovaného spravedlivým pánem,“ psal si Honza měsíc před svou smrtí. Ve snu se mi zjevil naposledy v bílém obleku, s bílou košilí i kravatou. Objednával si dvojitý drink, nevím čeho. Nevím, kde je teď. Doufám, že cítí lépe.“
